Jen hvězdy ví, kdy se stal tento pozoruhodný příběh o dívce, jejíž odvážné srdce zachránilo lidstvo před věčnou tmou. V jednom slunném království žil král s královnou. Jejich zámek ležel na samotném Slunci a všechno uvnitř bylo neskonale zářivé. Slunce zde nikdy nezapadalo. Král byl mimořádně pyšný na svůj zámek a nikdo ze zámku by si mu nedovoloval odporovat. Král nosil tu nejzářivější korunu. Byla celá poseta smaragdy a diamanty. Jeho šaty byly zdobeny tou nejdražší látkou a na vlečce se třpytily drahokamy. Pyšný král to byl, jen co je pravda. Na své poddané zapomínal, protože se celé dny procházel po Slunci jako páv a těšil se svou majestátní krásou.
Smutná královna nevěděla, co má dělat. Král už si s ní ani nechtěl povídat, jediné, co ho zajímalo, bylo chození po Slunci ve své skvostné róbě. Byl už tak zaslepen, že zapomněl i na svou jedinou dceru, spanilou princeznu Rút. Uběhly dny, měsíce, roky a zámek čím dál tím více chřadl. Na zámku už nezbyl nikdo jiný než král, královna a princezna Rút. Nikdo netoužil zůstat v království, kde bylo sice krásné Slunce, ale daleko více bídy a hladu. Král byl marnivý, utrácel z královské pokladnice za šaty, drahé kamení a okázalé bály.
Jednoho dne se podíval do Slunce a řekl: „Kdo jen může být krásnější, nežli já? Vždyť i Slunce mi závidí můj lesk, třpyt, slávu i zářivou korunu. To já jsem pánem Slunce.“ V tom se ale stalo něco, co král nečekal. Ze Slunce vylétl obrovský fénix a úplně poprvé zastínil slunného krále. „Jak se opovažuješ mi tu tak stínit, ty hloupý ptáku. Hned zmiz. Cožpak nevidíš, že já jsem král Slunce?“
„Ty nanicovatý pošetilče. Chodíš si po Slunci jako páv a na své poddané jsi zapomněl. Dokonce ani nevíš, že máš ženu a dcerku, která už vyrostla v mladou dámu. Hledíš jen sám na sebe. Měl by ses stydět.“ Fénix řekl všechna tato varovná slova, ale král se jen nadutě otočil a odvětil: „Já a stydět se? Zač? Nemohu přeci za to, že jsem tak krásný, krásnější než Slunce. Mám plno práce, protože musím zářit celému království. Ty jsi jen obyčejný fénix. O Slunci nevíš vůbec nic a o kralování jakbysmet. Jdi mi z očí,“ zakřičel král.
„Toto jsou tvá poslední slova?“ zeptal se fénix. „Ano, zmiz mi z očí, ty škaredý opeřenče,“ odvětil král. „Dobrá tedy, pokud jsi pánem Slunce a Slunce svítí pouze kvůli tobě a pro tebe, pak mě již nepotřebuješ. Jsem fénix, jsem srdcem Slunce a už pro tebe neuroním ani jednu slzu.“ V tu chvíli fénix vzplanul a proměnil se v hromádku popela. Najednou nastala tma.
Zmatený král se rozhlížel kolem sebe, ale nic neviděl. Tma byla všudypřítomná. Slunce naprosto vyhaslo. Král se rozčílil a zvolal: „Ty proklatý fénixi, kam ses poděl? Hned začni zase svítit! Já jsem král Slunce a nařizuji ti to!“ Král se ne a ne uklidnit.
Bez Slunce ale, stala se hrozná věc. Všechny okolní planety najednou pocítily jen chlad. Moře i oceány zledovatěly a obilí na poli umrzlo. Nebylo jediné rostlinky, která by nezahynula. Zvířátka se snažila schovat, ale bez Slunce se jen těžko hledal přístřešek.
Všichni lidé, kteří obdivně hleděli ke slunečnému království, naráz pocítili chudobu, hlad a mráz. Byla to taková bída, jakou ještě nikdo nikdy nezažil. Lidé se změnili. Na světě už nebylo veselí. Král si naříkal, ale nezmohl nic. Jeho pýcha klamem byla. To, že byl zaslepen, zjistil, až když všechno ztratil.
Přistoupil ke své milující ženě, královně, a poprosil ji o odpouštění. „Byl jsem bláhový. Myslel jsem si, že jsem pánem Slunce. Staral jsem se jen o sebe.“ Královna byla vlídná, a tak králi odpustila a políbila ho na čelo. „Odpouštím ti. Teď ale musíme přijít na to, jak všechno napravit,“ řekla královna.
„Fénix vzplanul, viděl jsem to na vlastní oči. Není nic, co by se dalo udělat, je pryč“ řekl zoufale král. V tu chvíli se za nimi ozval odvážný hlas: „Já nám Slunce vrátím, tatínku. Já Slunce přivedu zpátky na oblohu.“ Král se otočil na svou dceru a řekl: „Ne, to ti nikdy nedovolím. To kvůli mně fénix zemřel a teď trpí všichni lidé na celém světě. Půjdu já.“ Král mluvil rozhodným hlasem, ale princezna Rút byla tvrdohlavá stejně jako pan král, její královský otec.
„Nemůžeš mě zastavit, tatínku,“ řekla smutným, ale rozhodným hlasem princezna a utekla do hluboké tmy. Král s královnou na ni volali, hledali ji, ale marně. Princezna zmizela.
Jdouc tmou, celá se třásla. Nevěděla, kam jde, ale byla rozhodnutá, že oživí fénixe a ten Slunce opět rozzáří. Vzduch byl tak ledový, že ji pálil. Vítr sílil a šlehal ji do tváře. Putovala ještě několik dlouhých měsíců touto zpustlou krajinou, až jednoho dne vystoupila Rút na samotný kraj Slunce, klekla si a spojila ruce k modlitbě.
Ticho bylo doslova ohlušující, tma byla děsivá. Avšak srdce této odvážné dívenky tlouklo s takovou horlivostí, že ji Bůh vyslyšel. Započal podnětný rozhovor mezi pánem tvorstva a dívkou, která s veškerou láskou spoléhala na svého stvořitele. Bůh promluvil k Rút: „Milé dítě, tvá modlitba se nese celým nebem, všichni andělé mi zvěstovali, že tvé srdce po mně neskonale touží. Vím, co tě trápí.“
„Nejdražší pane, tady poklekám a hluboce se ti klaním, naše království pohltila věčná temnota a srdce všech lidí umírá. Snažně tě prosím, vyslyš mou modlitbu. Vrať nám Slunce zpátky, ať září všem dobrým lidem.“ Tu Bůh odpověděl: „Mé dítě, věř, že tvá modlitba již byla vyslyšena. Je však třeba přinést velkou oběť.“ V tu chvíli se z nebe sneslo zlaté pírko a dopadlo Rút do klína. Bůh opět promluvil: „Toto zlaté pírko patřilo fénixi, jehož tvůj otec svou pýchou zabil. Budeš muset projít až do samotného středu Slunce a pírko vrátit na to nejzářivější místo.
Cesta, kterou podstoupíš, ale nebude jednoduchá. Budeš muset prokázat, že tvé srdce je ryzího charakteru. Projdeš třemi portály a v každém z nich tě čeká strážce Slunce. Budeš-li jednat uvážlivě, čestně, statečně, dobrotivě a pokorně, pak věz, že zachráníš miliony duší a Slunce se opět rozzáří. Nechť je tvá cesta požehnáním pro všechny, jejichž srdce vyhasla a zpustla, jako tato nebohá krajina.“
Rút poděkovala a vydala se na dobrodružnou cestu. To zlaté pírko ozařovalo celé okolí a krásně hřálo. Rút cítila naději a byla po dlouhé době opět šťastná.
Tu se před ní objevila obrovská vrata. Byla celá ze zlata a poseta diamantovými ornamenty. Rút se rozhodla, že vstoupí dovnitř. Její srdce tlouklo hlasitě a dech se jí třásl. Nahlédla za vrata a to, co viděla, ji zcela ochromilo. První strážce byl hrozivý drak, jenž chrlil oheň. Už se chtěla otočit, když v tom si vzpomněla, že dala slib tatínkovi, že Slunce vrátí.
Vstoupila dovnitř a sklopila svůj zrak. Dravá bestie se na ni obořila: „Co tu pohledáváš, hned zmiz.“ Princezna zůstala zcela nehybně stát a tichým hláskem promluvila k drakovi: „Jsem tu, abych vrátila Slunce. Pusť mě dál, drahý strážce. Cožpak nevidíš, že bez Slunce všechno živé zahyne?“ „Co je mi po živých bytostech,“ rozkřičela se tříhlavá saň a začala chrlit oheň. Princezna pocítila strach. Drak stál přímo před druhými dveřmi, jež byly portálem, v němž se měl skrývat další strážce Slunce. Princezna nevěděla, jak draka obejít a už to vypadalo, že tento boj vzdá.
Tu drak znovu promluvil: „Pakliže chceš projít dalším portálem, budeš mě muset zabít. Neměj se mnou slitování, vždyť ani já nebudu mít slitování nad tebou,“ prohlásil drak a přesně v tu chvíli se před Rút objevil obrovský meč. Rút uchopila meč a drak začal chrlit oheň. Létal nad Rút a bez ustání vydával bojové zvuky. „Tak bojuj,“ volal drak. „Ještě nikdo mě nikdy nepřemohl,“ chvástal se drak. Princezna Rút však udělala něco, co drak nečekal. Odložila meč a vykročila pomalým, ale rozhodným krokem vstříc drakovi.
Její srdce se naplnilo něhou a hlas v jejím hrdle se rozezněl. Rút začala zpívat tu nejsladší a nejmilejší sluneční ukolébavku. Při všem tom ohni zněla její líbezná píseň a její nádherný hlas se linul do všech stran. Drak po chvíli přestal chrlit oheň a z obrovské bestie se stal malý dráček, jenž poodstoupil ode dveří a pokynul Rút, aby pokračovala ve své cestě.
„Dokázala jsi, že tvé srdce je šlechetné a odzbrojila jsi mě svou láskou.“ Jeho pohled zjihl a poté ještě dodal: „Prošla jsi mou zkouškou. Jdi, zachraň svět a vrať Slunce tam, kam patří.“ Drak se poté uchýlil ke sladkému spánku. Něžná píseň této odvážné dívenky ho ukolébala a zanechala v něm pocit hlubokého pokoje.
Rút poděkovala prvnímu strážci a s odvahou vešla druhým portálem. Tu spatřila obrovského majestátního lva, který ladným pohybem korzoval sem a tam. Všude kolem něj stála zvířátka všeho druhu. Jakmile ji lev spatřil, pokynul jí, aby přistoupila blíže. „Pojď sem, dítě. Neboj se mě,“ řekl jí lev. Rút nesměle přistoupila a poklonila se. „Drahý strážce, buď velkorysý, nech mě projít třetím portálem. Chci zachránit Slunce a oživit fénixe, jehož můj nebohý otec zabil svou pýchou.“ „Já vím, co tu hledáš,“ odvětil lev. „Já jsem králem v této krajině a všechna zvířata se mi klaní a uctívají mě. Pakliže ode mě očekáváš pomoc, tak nejdříve musíš pomoct ty mně,“ řekl jí lev. „Co pro tebe mohu udělat?“ zeptala se princezna.
„Vidíš támhle tu laň?“ zeptal se královský lev a pohodil svou bujnou hřívou směrem k mladé laňce. „Ano, vidím, králi zvířat,“ řekla princezna. „Tato laň se provinila tím, že pila z našeho pramene. Tento pramen je určen jen pro mě a pro zvířata, která jsou po mém boku. Pověz mi, princezno, jak jen ji mám potrestat?“ zeptal se král zvířat. Všechna ostatní zvířata provolávala, aby ji uvěznil, vyhnal, či ublížil.
Princezna Rút se podívala na nebohou laňku a tu poprosila krále zvířat, jestli se k ní může přiblížit. Král souhlasil. Princezna přistoupila k laňce a jemně ji pohladila. „Neboj se mě,“ řekla jí tichým hláskem. „Proč jsi pila z pramene, z něhož ti král nedovolil pít?“ zeptala se laňky. Laňka na ni smutně pohlédla a řekla: „Náš pramen vyschl, ostatní zvířátka musela odejít a já jsem již neměla sílu. Bez vody totiž, uhynula bych.“
„Nuže?“ zeptal se král. „Jaký trest mi navrhuješ?“ dodal ještě. Princezna Rút se zhluboka nadechla a podívala se mocnému lvovi do tváře. Věděla, že se nad sebou chystá vyřknout ortel smrti. „Mocný králi všech zvířat a strážce nejvzácnějšího Slunce, tato laň se ničím neprovinila.“ řekla princezna rozhodným hlasem. Král si ji prohlížel tázavým pohledem a poté svým mocným krokem přistoupil až k ní. „Ty si tedy myslíš, že nezasluhuje trest?“
„Nebohá laň i ostatní zvířátka umírala žízní. Jejich pramen dočista vyschl a ona se napila jen malého doušku z tvého hojného pramene, který si schováváš pro sebe a pro svá zvířata. Jako král musíš myslet na druhé, ne na sebe. Mluvíš tu o trestu pro zvíře, které jen toužilo uhasit žízeň. Pravda je taková, že to ty ses provinil tím, že nedbáš důstojnosti jiných zvířat a opovrhuješ jimi,“ řekla princezna a poté poklekla. „Nyní vynes soud nade mnou,“ řekla tiše. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Všechna zvířata začala tleskat. Lev ustoupil a jemná laň vyšla ladným krokem až k princezně Rút. Všechna zvířata, včetně lva, se začala klanět, jakmile laň procházela kolem nich. Princezna nechápala, co se to děje.
„Nejdražší dítě, prokázala jsi, že tvé srdce je skutečně ryzí. Tak moc jsi bojovala za můj život, že jsi mě dojala. Všechna zvířata ti tleskají. To já jsem druhým strážcem Slunce a toto byla tvá zkouška. My všichni jsme byli svědci toho, že jsi rozumná, spravedlivá a čestná. Tvůj hlas je odvážný a nebojí se říct pravdu, ať je sebevíc nebezpečná. Mohla jsi mě poslat na smrt, či do vyhnanství, ale tvá odvaha nás zachránila.“
Princezna se radostně uklonila druhému strážci, krásné laňce, a nechala se pobídnout, aby vstoupila do třetího portálu, kde se měla setkat s posledním strážcem Slunce.
Třetí místo, které navštívila, bylo plné zlata. Princezna Rút prosvítila všechny kouty zlatým pírkem a viděla, že je tu tolik zlata, že by jej nespočítal žádný člověk. Tu promluvil neznámý hlas: „Vítám tě, princezno Rút.“ Princezna se rozhlížela všude kolem sebe, ale nikoho neviděla. Bála se, že se objeví další velké a majestátní zvíře, avšak zdálo se, že tam nikdo není.
„Podívej se níž,“ promluvil neznámý hlas. Princezna posvítila zlatým pírkem a najednou viděla malé kuřátko, jak si tam tak stojí a upírá na ni svůj zrak. „Ty jsi třetím strážcem?“ zeptala se kuřátka opatrně. „Překvapuje tě to?“ zeptalo se kuřátko. „Ne, ani v nejmenším. Pokud jsem tě urazila svým dotazem, odpusť mi,“ řekla princezna a uklonila se až k zemi. „Prosím, dovol mi vrátit toto zlaté pírko do nejzářivějšího místa ve Slunci,“ poprosila třetího strážce princezna. „Copak ty víš, kde to nejzářivější místo je?“ zeptal se jí strážce.
„Nevím,“ opáčila. „Vidíš všechno to zlato?“ zeptal se strážce. „Ano,“ řekla. „To všechno může být tvé, pokud odejdeš a pírko mi tu necháš,“ prohlásil strážce a tázavě na ni hleděl. „Při vší úctě, drahý strážce, cením si tvé velkorysé nabídky, ale musím ji odmítnout,“ odvětila. „Proč? Nebuď hloupá. Vždyť budeš nejbohatším člověkem na celé planetě. Každé koleno se ti bude klanět, nepropásni tuto šanci,“ naléhal na ni strážce a dodal: „Vždyť jediné, čehož si žádám, je to zlaté pírko. Jen jedno jediné pírko za bohatství, jenž žádný člověk nemůže spočítat.“
„To zlaté pírko má větší cenu než všechno třpytivé zlato, které mi tu nabízíš. Vždyť k čemu mi bude bohatství, když všichni lidé, zvířata i rostliny hynou. K čemu bohatství bez lásky. Dovolíš-li mi zachránit Slunce, pak mi dáš to nejcennější,“ řekla princezna rozhodným hlasem.
„Říkáš mi tedy, že zachránit ostatní životy je cennější než všechno zlato světa?“ zeptal se strážce. „Ano, to ti říkám,“ odvětila. „Pak věz, že mluvíš pravdu,“ řekl jí strážce obdivným hlasem.
V tu chvíli ono malé kuřátko začalo žhnout a rozhořelo se mocným plamenem. Poté se proměnilo ve fénixe, který tak moc zářil, že princezna zůstala žasnout. Po chvíli se uklonila a pravila: „To jsi ty, to malé kuřátko?“ „Ano, to jsem byl já. Musel jsem si ověřit, že tvé srdce a úmysly jsou ryzí, cennější než samo zlato.
Nabízel jsem ti nekonečné bohatství a ty sis zvolila lásku a život. Milá Rút, tvé tiché a pokorné srdce a duše jsou čistější než nejjasnější drahokam. To ty záříš do nekonečné tmy, jsi dívka, která opět rozzářila Slunce.“ Najednou fénix přestal zářit, roztáhl svá překrásná křídla a Rút objal. „Maličká, to ty si zasloužíš být srdcem Slunce, toto zářící pírko, nechť se stane tvou součástí.“ V tu chvíli se pírko fénixe rozplynulo a zmizelo.
Po chvíli světla se ještě naposledy objevila tma. Rút netušila, co se stane, ale ve svém srdci stále věřila ve velkého fénixe, a proto zavřela oči, a ještě naposledy se pomodlila. „Ó Bože, prosím, odpusť nám a dej nám zpět světlo.“
Najednou její vlasy začaly žhnout a osvítily všechny kouty vesmíru. Lidé se radovali a Rút od toho dne svítila všem, krásným i těm méně krásným, chudým i bohatým, všem, kteří ve svém srdci uchovávali pokoru a lásku.
