Příběh, který vám budu vyprávět, se skutečně stal. Nemohu věřit tomu, že už je to tak dávno. Jako by se to snad všechno odehrálo teprve včera.
Jmenuji se Tadeáš a to, co se stalo před bezmála padesáti lety, mi navždy změnilo život. Je důležité, abyste pochopili, že jsem byl velmi šťastné dítě. Jenže já to tak necítil. I přes veškerou lásku mých rodičů jsem stále něco hledal. Něco, co by můj život naplnilo.
Naše rodina byla velmi zámožná. Není nic, co bych nechtěl a nedostal. Hodiny tenisu, učitel golfu, drahé hračky, a jiné zábavy. Na to, že mi bylo teprve třináct let, jsem byl dosti ctižádostivý. Toužil jsem po kvalitním vzdělání a chtěl jsem být alespoň z poloviny tak vážený, jako můj tatínek.
Bylo to 7. prosince, roku 1970. Bylo pondělí. Ten den se mi už navždy vryl do paměti a zůstává tou nejmilejší vzpomínkou. Nemohu však vynechat jednu zásadní věc. Ještě, než se stala tato úžasná událost, tak jsem udělal velký malér.
Ukradl jsem figurku Supermana v jednom malém obchůdku, který vlastnil pan Artur. Ach, jak jsem se styděl, hlavně před mým tatínkem. Přitom jsem se jen chtěl vychloubat před svými kamarády, kteří nikdy nevěřili, že to dokážu.
Možná vám to bude znít zvláštně, ale později, když jsem tak nad tím vším přemýšlel, tak mi došlo, že i když jsem udělal chybu, tak ta chyba vnesla do mého života světlo a radost. Jak já děkuji panu Arturovi, že mi tehdy odpustil a jak jsem rád, že jsem byl potrestán svými rodiči.
Jak zvláštně to zní, vím, ale až vám příběh dopovím, vše pochopíte a snad mi dáte i za pravdu, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Rodiče má krádež natolik rozesmutnila, že mě poslali k panu Nerudovi. V okolí mu ale nikdo neřekl jinak než pan Bručoun. Byl to malý zavalitý mužíček s dlouhými vousy a jeho pleš vypadala velmi legračně.
Pan Bručoun prodával vánoční stromky no a já mu měl jít pomáhat a tím splatit svůj dluh vůči panu Arturovi. Ta vzácná figurka Supermana se mi totiž rozbila a už nikdy nešla slepit. Já mám dodnes uchované všechny ty polámané kousíčky ve svém kufříku a čas od času si na tuto figurku vzpomenu.
Jaké ponížení a zlost mě tehdy přepadly. Já a pracovat zadarmo? Ještě k tomu u toho hrozného pana Bručouna? Vždyť je to ten největší lakomec široko daleko. Na ostatní je zlý, panovačný a hrubý.
Má ale ty nejkrásnější vánoční stromky. Pan Bručoun si však zákazníky vybírá a ty nejhezčí stromky si mohou koupit jen zámožné rodiny. Naše rodina by si mohla koupit všechny stromy, ano, tak moc jsme byli bohatí.
Chápejte mě tedy, že pracovat jako nějaký ubožák nebylo nic pro mne. Vždyť já umím hrát golf, s tenisovou raketou ovládám perfektní švihy, jsem nejlepší v matematice i geometrii. Umím plynule třemi jazyky. Proč by měl někdo jako já pracovat? Byl jsem tak naštvaný.
I přes veškeré mé protesty se nic nestalo. Plakal jsem, přemlouval jsem, sliboval jsem, křičel jsem, prosil jsem, omlouval se, ale nic. Mí rodiče byli pevní jako skála.
Pamatuji si tehdy na slova mého tatínka. Řekl mi: „Tadeáši, jsi rozumný chlapec. Víš přece, že tě milujeme. Proto musíš chápat, že trest, který ti ukládáme, nemá sloužit k tvému hněvu, ale k tomu, abychom ti pomohli pochopit, že každý zlý čin se musí odčinit ku spravedlnosti. Kdyby nám na tobě nezáleželo, tak bychom to nechali být, ale protože tě tak moc milujeme, musíme udělat i toto, pro tebe nepochopitelné, rozhodnutí.“
Nakonec jsem poslechl a nastoupil jsem jako pomocník k panu Bručounovi. Dostal jsem na starost prodej stromků a pan Bručoun mi důrazně vysvětlil, že jeho vánoční stromky si mohou zakoupit pouze bohatí lidé. Pokud se objeví někdo, kdo není bohatý, tak má smůlu a stromeček si u něj nekoupí, jen kdyby platil zlatem. Pan Bručoun mi to opakoval každý den, co jsem u něj nastoupil a vždy se hlasitě smál. Byl tak ošklivý, pomyslel jsem si.
Pamatuji si úplně přesně, jak to bylo. Bylo 7.prosince, hustě sněžilo a přišlo tolik lidí, že jsem měl co dělat, abych vše zvládl. Pan Bručoun na vše dohlížel a občas i někam odešel. Právě jsem se chystal napít teplého čaje, když v tom jsem ho spatřil. Stál za plotem a koukal na vánoční stromek. Hned jsem poznal, že je to chudý kluk. Mohl být tak stejně starý, jako já. Okamžitě jsem si vzpomněl na slova pana Bručouna a hrdinsky jsem přistoupil k plotu. Byl jsem rozhodnutý, že jej vyženu.
„Co tu tak okouníš?“ zeptal jsem se ho. „Já neokouním. Jen si prohlížím vánoční stromky,“ řekl mi. „To vidím. Copak nemáš nic lepšího na práci?“ zeptal jsem se. „Já?“ divil se ten neznámý pobuda. „Ano, ty. Poslyš, tady nemáš co dělat. Musíš odejít. Vánoční stromky jsou jen pro ty, kdo si je zaslouží,“ řekl jsem rozhodným hlasem. „Proč si myslíš, že já si vánoční stromek nezasloužím?“ zeptal se mě. „Protože jsi chudák. Podívej se na svůj užmoulaný kabát, a ty boty.“
Už v ten moment, kdy jsem vyslovil tato ohavná slova, jsem se zastyděl. Vždyť ten neznámý chlapec si jen chtěl prohlédnout stromek. Sklopil jsem zrak a doufal jsem, že mě neslyšel.
„Ano, možná nemám nejdražší boty a ten nejkvalitnější kabát, ale aspoň nekradu,“ utrousil na mě. V tu chvíli jsem se tak naštval, že jsem měl chuť toho nebohého prosťáčka praštit. „Co ty o tom víš?“ sykl jsem na něj.
„Znám pana Artura,“ odvětil. Jakmile jsem slyšel jeho slova, bylo mi opravdu hloupě. Nečekal jsem, že by se o mé krádeži mohl někdo další dozvědět.
„Proč ale chceš vánoční stromek? Copak vy žádný ještě nemáte?“ divil jsem se. „Nemáme. My děti ze sirotčince mít stromek nesmíme,“ odpověděl. „Nesmíte?“ podivil jsem se. „Nesmíme. Paní Straková je velmi přísná a Vánoce nemá v oblibě. Řekl bych, že je přímo nesnáší. Přesto všechno bych si přál mít alespoň jednou pěkný stromeček,“ svěřil se mi. „Kam bys ho schoval?“ zeptal jsem se. „Do lesa. Neboj, nikdo by to nezjistil,“ mrkl na mě šibalsky. „Jenže toto jsou drahé stromky. Pan Bručoun mi zakázal prodávat stromky někomu, kdo není z bohaté rodiny,“ řekl jsem smutným hlasem. „Aha, takže jej mít nemohu?“ řekl sklesle. „Obávám se, že ne,“ posmutněl jsem.
Podíval jsem se mu do tváře a viděl jsem, že pláče. Bylo mi ho tolik líto. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho. „Jonáš, a ty?“ zeptal se. „Tadeáš,“ řekl jsem. „Těší mě,“ usmál se na mě. „Nápodobně,“ odpověděl jsem.
„Jonáši, chceš si stromeček koupit?“ tiše jsem se zeptal. „Ano,“ řekl radostně. „A který?“ zeptal jsem se. Jonáš ukázal na ten nejmenší stromek. Překvapilo mě to. Proč nechce ten největší a nejkrásnější. „Proč tento? Proč ne jiný?“ divil jsem se. „Tadeáši, copak ty nevidíš, jak je nádherný?“ řekl moudře. Podíval jsem se znovu na ten strom a ano, měl pravdu, ten stromek byl vskutku překrásný. Nebyl to sice ten největší a nejkošatější stromek, ale měl vánoční kouzlo. „Jonáši, prodám ti ho, ale slib, že to na mě neřekneš.“ řekl jsem. Jonáš se zaradoval a kývl souhlasně hlavou. „Stojí tři sta korun,“ zvolal jsem. Myslel jsem si, že Jonáš bude mít radost, ale rozesmutnil se ještě víc. „Já ale tolik peněz nemám,“ řekl mi. V tu chvíli mi bylo Jonáše tolik líto a nevěděl jsem, jak mu pomoci. Hned na to se za ním ozvalo zakašlání. „Tak hele, žádný vykecávání a alou do práce, ty lenochu líná.“ Pan Bručoun mi dal pohlavek a ukázal směrem na Jonášův stromek. „Tady pan Nedobromysl si chce koupit tento strom,“ řekl pan Bručoun. Pan Nedobromysl byl stejně lakomý a zlý jako pan Bručoun. „Ale, ale…“ chtěl jsem to zarazit, ale nedokázal jsem říct ani slovo. „Tak hni sebou, ty lenochu,“ přikázal mi pan Bručoun.
Podíval jsem se na Jonáše a tolik jsem se rozesmutnil. „Jenže, jenže,“ koktal jsem. „Tak co je, kluku? Co tu tak blekotáš?“ zeptal se mě jedovatě pan Bručoun. „Když já už jsem ten stromek prodal,“ zašeptal jsem. Pan Bručoun se začal hlasitě smát. „Jo, vážně? A komu? Snad ne tomu sirotku?“
Jeho slova byl tak zlá, že jsem sesbíral poslední kousek odvahy a postavil se za Jonáše. „Pane, to není žádný sirotek, je to můj kamarád. A pokud chcete vědět, kdo koupil stromek, tak já.“ „Ty? Vždyť nemáš peníze,“ uchechtl se.„Ale ano, mám.“ Vytáhl jsem z kapsy všechny vydělané peníze a položil je na stůl. „Vždyť ty peníze musíš vrátit panu Arturovi,“ řekl rázně. „Jenže já mám ještě našetřeno z kapesného, takže to mohu vše splatit.“
Pan Bručoun začal přepočítávat mé peníze a pak se zasmál. „Cha, vždyť ti chybí deset korun.“ „Cože?“ Srdce mi naráz tak strašně tlouklo. Jak je to jen možné? No jo, vždyť jsem si kupoval čaj a trdelník.
Podíval jsem se na Jonáše s lítostí a pokrčil jsem rameny. Nešlo nic dělat. Pan Bručoun i pan Nedobromysl se zlomyslně zasmáli a mně zbyly oči jen pro pláč.
V ten moment se ale stalo něco úžasného. Kolem nás přistoupili naši sousedé a nemohli věřit tomu, co to slyší. Všichni se pohoršovali nad chováním pana Bručouna a Nedobromysla a s velkou láskou se předháněli v tom, kdo stromek zaplatí a předá tomu nebohému chlapci za plotem, sirotkovi Jonášovi.
Můj počin dojal mé rodiče natolik, že Jonáše adoptovali a já poprvé v životě oslavil Vánoce s bratrem Jonášem. Stal se mým nejlepším přítelem a tolik vytouženým bratrem, kterého jsem nalezl 7. prosince, roku 1970, v jeden pondělní podvečer.
Autor: Sabina Bargl
